Martin Růžek – herec
Martin Růžek se narodil v Červeném Kostelci 23. září 1918, zemřel v Praze 18. prosince 1995. Od roku 1963 byl členem Národního divadla v Praze. Představoval především charakterní typy, ve svém sugestivním herectví uplatnil schopnost racionální analýzy ztvárňované postavy a kulturu řeči. Nezapomenutelné jsou jeho divadelní, filmové i televizní role, rád také účinkoval v pořadech pro děti a v pohádkách.
Vzpomínky na červenokosteleckého rodáka, herce – Martina Růžka
Svou lásku k našemu městu a kraji vyjádřil jednou Martin Růžek ve svém dopise slovy: „Kdyby ten Kostelec nebyl tak daleko, věřte, že bych se tam velmi, velmi rád rozjel, prošel bych se po známých místech – byl bych překvapen vším, co je ve městě nového, nově postaveného, nově zbouraného, nadýchal bych se toho koktejlu smíchaného z vůně Občiny a rybníků. Nu, snad jednou, když mě Pán Bůh zdraví dá a budu při tom v penzi, na Kostelec zbude ten pravý, zasloužený kus času. Dnes tedy místo toho poletí k Vám s těmito řádky vzpomínka na mé milované rodiště a jeho obyvatele." V jiném dopise rád vzpomíná: „Nemám v současné době tolik času, abych se těšil z častější přítomnosti v mém rodném kraji, ba nemám ani tolik času, abych věděl a viděl, co se děje v Praze. A tak se jenom ve vzpomínkách toulám tím kosteleckým okolím, v duchu vysedávám na lavičce před domkem, kde poslední léta žila moje milá maminka. Nevěděla, co to je prorážet si cestu v našem kumštu (a u kočovného divadla nebyly začátky nikdy lehké). V podvědomí však cítila, že se za mne nemusí stydět. Jsem rád, že jsem ji nikdy nezklamal. Proto také rád zajíždím do kraje svého dětství. Však to byl zrovna Kostelec, který mi v srdci zapálil ohýnek, jímž hořela má láska k divadlu."
Celý jeho život byl naplněn divadlem, od ochotnického souboru Čin, přes kočující divadelní společnosti, scény Živé jeviště a Rozmarné divadlo v Praze až po profesionální divadlo v Mladé Boleslavi, Českých Budějovicích, Brně, Divadlo na Vinohradech a Národní divadlo. To byly divadelní štace Martina Růžka. K tomu film (přes 150 snímků), televize, rozhlas, dabing. Sám dodává ke svým hrám: „Snažil jsem se vždy, aby mé postavy na jevišti byly pro diváka čitelné, aby je divák prožíval se mnou. Když se vše dařilo, hlediště žilo a splývalo s jevištěm, byla to pro mne vždy největší odměna." Byl také šťastný, že mohl hrát vedle tolika slavných herců jako Zdeňka Štěpánka, Eduarda Kohouta, Olgy Scheinpflugové, Karla Högra, Bohumila Záhorského a mnoha dalších.
Jeho zdraví však začalo být již v roce 1993 chatrnější. Ve vánočním dopise psal: „Já se již velkým uměleckým úkolům vzdaluji. Chybí síly, ale přesto ‚přizváním‘. V televizní štědrovečerní pohádce Sedm havranů mám maličkou figuru Boha slunce a na druhý svátek vánoční k večeru zařadila televize moje povídání s ukázkami za všechna má televizní léta. Samozřejmě jsem si neodpustil zmínku i o rodném kraji."
Martin Růžek nežil jenom divadlem, rozhlasem a televizí, ale měl rád dění ve sportovním světě. Říkal, že již od dětství musel být každý kluk buď sparťan, nebo slávista. Nejbližší mu byly červenobílé dresy Slavie. Však také dvacet let s klubem snášel, jako předseda Odboru přátel Slavie, dobré i zlé.
Jeho největší láskou však byla manželka, o které se vyjadřoval, že je jeho dobrá víla. A nejen jeho, ale celé rodiny. Však v přicházejícím stáří si byli jeden druhému oporou. Oba měli rádi hudbu a návštěva koncertů, zvláště České filharmonie, byla vždy pro ně svátkem. Miloval hudbu Antonína Dvořáka i Leoše Janáčka. Snad mu nyní jejich muzika zaznívá i tam nahoře.
Paní Růžková nám psala i v době manželovy nemoci, a proto jsme věděli, že jeho zdravotní stav není dobrý. On sám ve svém posledním dopise 18. 4. 1994 psal ještě s nadějí, že se alespoň trochu bude moci věnovat své herecké činnosti. Zmiňuje se o své menší roli převora kláštera v připravovaném filmu Blahoslavená Zdislava s režisérem Rážou. „V druhé půlce května," pokračuje ve svém dopise, „mám dělat menší televizní pořad s Oldřichem Daňkem. Těším se na ty práce, i když na nějaké velké umělecké výboje si už netroufám. Člověk musí být, a kumštýř především, trochu sebekritický. Umění je jen jedno – dobré nebo špatné – a jak by k tomu důvěřivý divák přišel, aby konzumoval něco špatného?" Na závěr dopisu přál všem v Červeném Kostelci hezké, voňavé jaro, které vždycky přináší člověku novou chuť do života. Přál všem také radost i z těch nejdrobnějších věcí, ze kterých se skládá život.
Mnohaletá práce Martina Růžka zůstává s námi. Jsme rádi, že i naše malé město má svého velkého herce. Věnujme mu tichou vzpomínku a poděkování za to, že stále miloval náš rodný kraj.
Anna Rusová