Oficiální stránky města Červený Kostelec

Český špičkový šipkař na elektronický terč Karel Sedláček, bydlící na Bohdašíně, se zapsal do české šipkařské historie. Jako první Čech se totiž kvalifikoval na prestižní MS „ostrých“ šipek, konané v anglickém Lakeside. Šampionát těch nejlepších z nejlepších se konal od 4. do 12. ledna 2014.

Na MS „ostrých“ šipek v Lakeside (MS BDO/WDF) se z celého světa kvalifikovalo 40 šipkařů. Šestnáct nejlepších ze světového žebříčku bylo nasazeno. Osm hráčů z druhé šestnáctky bylo nalosováno do předkola, kde na ně čekalo osm kvalifikantů. Čech se mezi touto elitní společností objevil vůbec poprvé. Kdo mohl, sledoval to cca čtyřicetiminutové utkání na internetu a držel pěsti. Karel Sedláček se premiérového vítězství na MS tentokrát ještě nedočkal.

Výsledek

Karel Sedláček vs. Paul Hogan 1:3 (0:3, 1:3, 3:2, 2:3)

Na Bohdašín jsme se za Karlem vypravili, abychom se dozvěděli víc nejen o samotném zápase v Lakeside, ale i o tom, co předcházelo tomu, než k němu mohl vůbec nastoupit.

Přibliž nám na úvod, jaký byl letos klíč k postupu na MS? A co předcházelo tomu, než ses stal tím jediným vyvoleným, kdo reprezentoval v Lakeside „východ“ Evropy?

Klíč byl „jednoduchý“ – tedy opravdu jen ten klíč. Obnášel osm turnajů, včetně našeho Czech Openu, dvou turnajů v Polsku, dále pak v Maďarsku, na Kypru, Maltě, v Rusku a Turecku. Já jsem všechno neabsolvoval, snažil jsem se objet hlavně ty dostupné, tedy ty, co se konaly v našem nejbližším okolí. Poté, co jsme nestihli vyřídit víza do ruského Permu, se stal pro mou nominaci rozhodujícím turnaj v Rumunsku, kde jsem vyhrál zahřívák a další den získal perfektní třetí místo. Byla to moje poslední možnost. Termín se ale bohužel kryl s naším domácím mistrovstvím, a tak jsem na něm, snad po osmi letech, nebyl. Ale samozřejmě to stálo každopádně za to!

Kolik se na těchto turnajích schází hráčů?

Jsou velice slušně obsazené. To Rumunsko, co do počtu lidí, bylo asi nejslabší – cca 220 lidí. Ale v Polsku i u nás na Czech Openu bylo na 400 hráčů. A ta kvantita s sebou nese i kvalitu. Například v Polsku bylo z první světové padesátky dejme tomu 20 hráčů. Vysoká úroveň, vysoká kvalita a o to víc si cením 9. místa, kterého jsem tam dosáhl. Tam se mi podařilo porazit Tonyho O´Shea (4:2) i Rona Meulenkampa, který mně to pak vrátil v semifinále v Rumunsku.

Mají i kvalifikační turnaje takovou atmosféru, jakou jsme mohli sledovat při MS?

Když jsem se vrátil z Lakeside, měl jsem jet hned další víkend na steelovou TOPku – v porovnání s tou Anglií to bylo jak na místňáku... a stejně to platí i o všech dalších turnajích, včetně těch nominačních. To prostě srovnávat nelze. Na MS, jen když už vlezete do toho areálu a vidíte ten nápis Lakeside, vám naskočí „husina“... mám ji i teď, jen když na to vzpomenu.

Jak ses o tom, že budeš hrát na MS, dozvěděl?

Dlouho jsem vlastně netušil, o co se vůbec hraje, a ani jsem to popravdě moc nesledoval. BDO to totiž letos udělala jako novinku osm kvalifikačních skupin, včetně Austrálie, Ameriky, Skandinávie... a taky naší, „východní“ Evropy. Snaží se totiž o zatraktivnění svých soutěží mimo jiné také tím, že na MS přivedou další hráče i ze zemí mimo tradiční velmoci, jakými jsou Anglie nebo Holandsko.

Až na turnaji v anglickém Hullu (i tam se musí člověk kvalifikovat – v mém případě to bylo díky vítězství na MR), který rovněž patří mezi ty kvalifikační pro MS (hraje se na podzim bezprostředně před Winmau World Masters), už mě nenechali hrát ani kvalifikaci. Když jsem se šel ustrojený a připravený přihlásit, oznámila mi paní z BDO, že mě tam v evidenci nemá. Až když jsme pátrali dál, zjistila, že už jsem mezi kvalifikovanými, a tudíž hrát tenhle turnaj nemůžu. Už jsme to sice tak nějak tušili, ale jistotu mi dala až ta paní u prezence...

Jaké byly přípravy před šampionátem?

Co to všechno obnáší, jsem si začal uvědomovat až s přibývajícím časem. Postupně jsem se snažil zvyšovat tréninkové dávky. V optimálním režimu to je tak hodinka na rozházení, pak přijdou kamarádi, táta a hrajem na softový terč. Mezitím si ještě házím na vedlejší, steelový. A pak si ještě sám přidám tak hodinku – v naší herně tak strávím dobrých pět hodin.

Tady se hodí uvést, že Karel bydlí v domku společně s rodiči a hernou označuje docela velký a upravený sklep. Na policích kolem dokola je bezpočet velkých i menších pohárů z nejrůznějších turnajů. Vzpomínaný tréninkový automat má vzhledem k nedostatečné výšce sklepu odstraněn dolní sokl a terč je tedy o cca 15 cm níž, než by být měl. Těch chybějících pár centimetrů kompenzuje zapuštění odhodové čáry a místa za ní pod úroveň okolní podlahy. V rohu nechybí malý výčep s několika malými soudky trutnovského Krakonoše. To jen na okraj, teď se vraťme k rozhovoru.

Házíš na automat a hned vedle na sisál. S tím nemáš problém?

Pro někoho to problém být může. Steelové šipky mám 24 g těžké a softové jen 19 gramů, což je poměrně rozdíl. Ale problém mi to nedělá. Když se člověku daří, je skoro jedno, čím hází. Je to v hlavě. Trénink je sice dobré zvyšovat, ale pak se postupně dostanete do stádia, že už samotný trénink nemá člověku co dát. Na PC programu si tady třeba namačkám dost těžká kola se zavíráním do 15. šipky, což se mi celkem daří. V reálu to je ale něco úplně jiného. To, že hrajete proti někomu, je nenahraditelné. Proto jsem každých 14 dnů jezdil za Pavlem Drtilem, abych měl soupeře, parťáka. Je to o tréninku, štěstí a pak z 60–70 % o hlavě. A tu sám, doma ve sklepě, nevytrénuji.

Máš nějaký oficiální nominační dopis? Byla kolem tvé účasti na MS velká administrativa?

Smlouvy přišly na počátku prosince, dostal jsem snad šest nebo osm e-mailů, kde jsem vyplňoval dotazníky ohledně „něčeho“. Nástupní muzika, ubytování, s kým, jaký pokoj, co rád piju, co rád jím, jaké šipky používám atd. Všechno jsem posílal k překladu do češtiny, pak vyplnil a znovu zpět do angličtiny... Byl jsem z toho docela na nervy. Ani nevím, k čemu to všechno sloužilo. Snad jedině pro tištěný bulletin Lakeside 2014, kde jsou kompletní profily všech účastníků. Úsměvné pro nás je, že u mě bylo uvedeno místo bydliště – Bohdašín a hned další profil patřil obyvateli New Yorku.

V této souvislosti musím pochválit město Červený Kostelec, od něhož mi jen na základě jednoduché žádosti, kam a proč jedu, během čtyř dnů přistálo na účtu 10 000 Kč, což bylo úžasný. Jsou to fakt „frajeři“ a moc jim za to děkuji.

S jakými ambicemi jsi do Anglie odjížděl?

V tréninku mi to doma docela lítalo, včetně 180. Zavíral jsem taky docela slušně, a tak jsem byl vnitřně nabitý. Ale ten tlak se začal pomalu stupňovat. Už při vánočním sledování PDC jsem si začal víc a víc uvědomovat, že mě takové pódium za pár dnů taky čeká. A že na tom pódiu budu muset něco vymyslet a hlavně zahrát aspoň nějaké šipky, abych z toho měl dobrý pocit, a že tam ta hlava bude zcela určitě na prvním místě. Po příjezdu do Anglie jsem navíc o sobě, kdesi uvnitř, začal pochybovat. Že uhrát ta dvě kola, která jsem si v duchu plánoval, možná ani uhrát nemusím a že budu rád, pokud vyhraju třeba jen to jedno. A už v tom byla asi chyba. Jak se blížil první zápas, tak mi začínalo být jasné, že tam jdu hrát hlavě sám proti sobě. A musím říct, že to není problém jen nás „nováčků“. Ten tlak je obrovský i na hráče, kteří se objevují na MS naprosto pravidelně, hrají šipky přes třicet let a jsou ostřílení bezpočtem zápasů s hráči světové špičky. Mají sice zkušenosti, vědí co a jak, ale to místo na pódiu, když za zády řve bez mála dva tisíce lidí, to zacvičí s každým. Už když jsme se byli podívat na úvodní zápasy, co se hrály ještě před tím mým, tak mě doslova mrazilo. Televize je fajn. Ale vidět to tam na živo, vidět, jak jsou ti lidé úžasní, jak se těmi šipkami baví... a to Angláni často ani nevědí, kdo konkrétně to tam na pódiu hraje.

Ani nevědí kdo? Neznali ani ty „své“?
No fakt, seděli jsme s běžnými diváky u stolu a já zapomněl, kdo hraje další zápas. Tak jsem se zeptal. Ale oni řekli, že ani nevědí. Že jsou na šipkách a jsou rádi, když můžou zafandit komukoliv při každým dobrým hodu. Jak jsem říkal: už když vlezete do toho areálu, vidíte ten nápis Lakeside, tak vám ta „husina“ jistojistě naskočí.

Věř mi, že ta „husina“ naskakovala nejen vám, co jste byli přímo v sále, ale i nám doma, při sledování TV přenosu. Patrně se šíří i prostřednictvím digitálních frekvencí... Jak probíhaly ty dva dny před pondělním zápasem?

Musím říct, že obrovským handicapem většiny z nás byl jazyk. To, že se nejsme schopni plynule domluvit, způsobuje řadu problémů. Co je platné, že člověk „trochu“ rozumí, že si je schopný o ledacos říct. Když na něj spustí rodilý Anglán, nemá šanci. Musím mu nějak vysvětlit, že jsem fakt tupej, on trochu zpomalí, a pak se snad máme šanci pochopit. Ta neznalost způsobuje i určitou nejistotu – třeba kde a kdy mám být, co kam donést, jak co vyplnit... Při pátečním příjezdu nám pomáhal jeden známý, který v Anglii 5 let žil. Ten nás uvedl, pomohl s ubytováním a tak.

Měli hráči oproti ostatním hostům a fanouškům nějaká privilegia?

Ani ne. Hráči měli vyhrazeno jedno křídlo hotelu, kam byl vstup pouze na základě akreditace. Kromě ubytování tam byl i bar s rozhazovacími terči. Tady jsme se potkávali s těmi úplně nejlepšími. Měli jsme příležitost se s nimi pozdravit, dát pivko a hodit si nějakou šipku. Scházeli jsme se tu my všichni. Tím „my všichni“ mám na mysli můj rodinný a fanouškovský doprovod. A musím říct, že za těch pět dnů nás nikdo nekontroloval, ani se nesnažil nás odtamtud vyhnat. Nikdo to neřešil. Hráči měli samozřejmě volný vstup na všechny zápasy (vstupné se měnilo v průběhu dne i s postupem soutěže – na „nejlevnější“ předkola stála celodenní vstupenka 40 liber!)

Jaké to bylo před zápasem. Spals dobře?

Z neděle na pondělí jsem šel spát brzo, někdy kolem desáté. A usnul jak dřevo. Vzbudil jsem se ale snad ve čtvrt na pět a už jsem nebyl schopen zabrat. V hlavě mi to šrotovalo a tak jsem se jen převaloval, až mi v devět bušili na okno, kde že jsem, že Hogan už trénuje. Můj žaludek byl v té době stažený tak, že jsem ani na snídani nešel a kolem desáté jsem dorazil k rozhazování. Paul tam opravdu už trénoval, byl tam i Daryl Fitton. Mimochodem, ten byl úplně zlatý. Radil mi de facto se vším. Poradil, co kde mám a co nemám udělat. Pro mě to byla a je ikona, oblíbený hráč. Porazil mě sice v Polsku, ale v Rumunsku jsem ho naopak o semifinále připravil já. Taky mi vynadal, kde že jsem byl v sobotu odpoledne, když probíhala na pódiu generální zkouška kamer a světel. Jeden po druhém si tam všichni vyzkoušeli, jestli jim nesvítí nějaké světlo do očí, aby se pak při zápase už tenhle problém nemohl objevit... A já chrápal. Papíry s programem jsem totiž dostal až v neděli. Darylova poslední rada pře utkáním byla: musíš totálně vypnout, jinak se z toho pos....! A zapili jsme to malou kořalečkou.

Myslím. že o atmosféře v sále při tvém zápase s Paulem, docela dobře vypovídaly SMS, které nám domů od přímých účastníků průběžně chodily. S dovolením bych si s nimi teď trochu vypomohl (použiju ty od Ondřeje Vylíčila) a prosím o tvůj komentář.

13 hod.: „Tak se přesouvám na halu. Jsem nervózní, jak kdybych měl hrát já. Karlovi vůbec nezávidím. I na něm je vidět, že to na něj postupně dopadá.“

To je výstižné, ten tlak se fakt stupňoval. V tu dobu jsem se vzadu rozhazoval, dal jsem si pivečko, abych otupil nervozitu.

14.30 hod.: „Kája nás právě opustil a zmizel v zákulisí. Příště ho uvidíme až jako hvězdu.“

Jo, to jsem se na skok zastavil u našeho stolu na hale, ale hned se zas vrátil do zákulisí. Tam jsme se s Paulem rozhazovali, pěkně vedle sebe a společně s dalšími hráči. Doposud jsem ho znal jen z internetu, osobně jsem se s ním nikdy nesetkal. Tady jsme prohodili pár slov a pak už jen čekali, až přijde produkční a zavelí: jdeme na to. Samozřejmě ještě před tím si nás vzal rozhodčí do samostatné místnosti, kam neměl přístup už vůbec nikdo a kde proběhl rozhoz na střed.

15.15 hod.: „A je to tady. Karel Sedláček, Czech Republic. Už řvu, a to mám v sobě jen dvě piva. „The Best Sport Beautiful“ (nebo jak se to říká), co jsem kdy zažil. Je jedno, jestli Karlos vyhraje, nebo ne. Každopádně jen díky jemu jsem si to mohl takhle užít.“

Nastupoval jsem jako první s nástupní muzikou od skupiny Halloween, kterou poslouchám už od mala. Vyběhl pár schodů, natáhli si mě do světel a pustili mlhu, což bylo docela nepříjemný. A pak už nástupní ulička. Člověk sice slyší řev haly, ale v hlavě se mu honí už něco jiného. Když řekli mé jméno, tak jsem vyrazil jak střela, namísto toho, abych si ten chodníček slávy opravdu užil. Musím říct, že jsem do ní vlétl, přehlédnul Karolínu, sestru a ani nikoho dalšího jsem si prakticky nevšiml. Jedinou výjimkou byl Mára Polach, který všechny ostatní převyšoval o dvě hlavy. A i k němu jsem se musel vracet.

Samotný zápas jsme většinou sledovali na webu. Jak jsi ho prožíval ty?

Bylo pro mě strašně důležitý, abych nezačal třeba jedničkou. To se nestalo. Trochu mě to uklidnilo, možná jsem nemusel být až tak rychlý. Většinou takhle rychle nehraju. Ale každý zápas je jiný, to tempo se tam vytvoří i podle soupeře. Škoda toho začátku, kde mi to vůbec nezavíralo. Tam se ukázala síla a zkušenosti Paula, který hraje ty šipky už nějakých 36 let.

Ale během celého zápasu ses k zavírání nedostal snad jen ve třech, čtyřech hrách. Ve všech ostatních ti šanci dal?

Určitě. Je to tak. Kolem toho dablu se všechno točí. Bez hry se k zavírání nedostaneš, a když pak mineš, je to taky k ničemu. Paul v úvodu eliminoval tu mou hru bezchybným zavíráním. První set mi utekl prakticky mezi prsty. Ani jsem se nenadál a už se začínal druhý. Svůj první bod jsem získal až v pátém legu a srovnával na 1:1 ve druhém setu. To mě trochu nakoplo. Měl jsem pocit, že to půjde, že není problém se na zavírání dostat. Člověk chce prostě slyšet rozhodčího, jak řve Game Shot!

Vnímal jsi během zápasu fanoušky na hale?

Ta hlava je úplně jinde. Vnímal jsem sice reakce ve chvíli, kdy jsem něco hodil, ale jinak jsem měl tunel. Prakticky nic jsem neregistroval. Soustředil jsem se jen na sebe. Dá se říct, že se to vyplatilo – úvodní hru třetího setu se mi podařilo 12. šipkou zavřít 141 a nakonec jsem získal i první, ale bohužel zároveň i poslední, set.

Nejnapínavější byl určitě set čtvrtý. Kde si myslíš, že se pomyslně lámal chleba?

Určitě to byla ta čtvrtá hra. Vedl jsem 2:1 a na terči 125. V tu chvíli mi prolétlo hlavou, jak jsem při tréninku s Márou zavíral těch 125 snad desetkrát: 25 - 60 - D20. Fakt jsem se na těch 125 těšil. Když jsem hodil první šipkou červený, říkal jsem si nevadí, zkusím to přes Bully. Druhý jsem trefil zelený, ale místo abych si poodstoupil a získal klid, tak jsem to tam švihnul jak poleno.

Ale to je přeci individuální. Někdy to poodstoupení může pomoct, jindy naopak ztratíš rytmus.

Když je člověk v tempu, tak to trhat nemá většinou cenu. Ale když na terči šipka opravdu překáží a hrát přes ni je riziko, pak je lepší zvolnit a myslet... Šanci na zisk setu jsem ale pak ještě dostal – měl jsem 39 a bylo mi prakticky jedno, jestli půjdu na 7 nebo 19. No a první šipka na dabl skončila o drát venku a druhá úplně špatně. Paul to ještě trochu zdramatizoval, ale nakonec (napotřetí) D16 dal. A tam myslím, že se to zlomilo.

Co nastalo po té poslední šipce?

Svým způsobem to ze mě spadlo. Fantastické dojmy z toho prostředí a atmosféry přebily zklamání z prohry i z toho, že jsem si tam to bingo nehodil. Dokonce jsem si v tu chvíli stačil znovu uvědomit, kde to stojím. Na jakém turnaji. Na jakém pódiu. Bohužel to byl z mý strany prohraný zápas. Ale snažil jsem se, snad jsem odehrál slušný šipky.

Určitě. A dokládá to i poslední SMS od Ondry, která z Lakeside 2014 dorazila:

„Tak tohle mě dostalo. Že si tady ke Kájovi chodí pro podpisy, na to jsme si za ty dva dny už zvykli. Ale že budou stát frontu, aby se s ním Angláni vyfotili, tak to je fakt mazec.“

Díky Kájo za to, že se tvou zásluhou konečně objevila česká vlajka i tam, kde se nejlepší šipkaři každoročně utkávají o světové prvenství. Tak ať ti to takhle lítá i nadále.

Otázky, úvodní text: Zdeněk Vylíčil, úpravy Tomáš Kábrt

Foto: Martina Kubečková

Zdroj: Unie šipkových organizací