Zaniklá sláva Sokolské ulice
Ještě v 18. století byste Sokolskou ulici hledali marně. Vedla tu jen stará vozová cesta do Olešnice, která byla hlavní spojnicí do „kraje“, tedy na Českou Skalici. Silnice přes Stolín totiž až do roku 1870 neexistovala. Přestože tedy byla cesta přes Skalku velmi významnou komunikací, pohyb po ní byl velmi obtížný. Mezi dnešní ulicí Havlíčkovou a Českoskalickou vedla totiž bažinatým terénem, takže musela být vyspravována kmeny a otýpkami roští. Podobně byl opravován i úsek na Skalce a cesta tu tvořila jakési schody. Jednou prý na takovém schodě vyskočil z vozu soudek medu a kutálel se a skákal dolů ze Skalky až k Machkovu domu (čp. 222). Tam se rozbil a místní kluci měli hody.
Kolem této cesty bylo mezi náměstím a Pazdernou rozeseto několik chalup. Na přelomu 18. a 19. století však Kostelec zažívá konjunkturu textilní výroby a na Pasekách, jak se tehdy Sokolské říkalo, zavládl stavební ruch. Výstavba se postupně rozšiřuje až ke Skalce, do Mariánské (Nerudovy) ulice a na Lindrštót (Českoskalická). Mnoho budov v ulici však vyhořelo při velkém požáru roku 1831. Již zanedlouho na jejich místě díky pomoci vrchnosti vznikají chalupy s typickými štíty, z nichž některé ještě mnozí pamatují: Šolcova chalupa na rohu Havlíčkovy ul., chalupa čp. 101 vedle Venty, Šmídova chalupa na protější straně, rodná chalupa malíře Jindřicha Křečka čp. 121 pod Skalkou. Dnes z nich zbyla pouze chalupa čp. 177 na rohu Žižkovy ulice, která byla postavena v roce 1846 Vincencem Hurdálkem.
V této době byla Sokolská ulice jakousi „průmyslovou zónou“. Na místě dnešní tržnice provozoval živnost barvíř a tiskař Josef Regner, ve zmíněné chalupě čp. 177 byl další tiskař pan Štěpánský. V čp. 4 byla pazderna, v domku proti Langrově ulici pracoval apretér Ignác Müller a o kousek dál si svou továrničku postavil Bedřich Machek. Na Pasekách sídlil původně i největší kostelecký továrník Leopold Abeles. Tento industriální charakter však postupně ustupuje a ulice se stává hlavní obchodní třídou města. Na přelomu 19. a 20. století tu stavitel Josef Pitřinec buduje pro movité zákazníky výstavné domy s historizujícími fasádami. Jeden dům (čp. 138) postavil i sám pro sebe.
Prakticky v každém domě byl nějaký obchod nebo jiná živnost. K občerstvení sloužily tři hostince – Centrálka (dnes knihovna), U slunce (mezi Ventou a knihovnou) a Novákova (později Mikešova a ještě později Šimkova) hospoda na rohu Českoskalické ulice. Za Novákovou hospodou měli svou tělocvičnu sokolové, zřejmě proto byl pro ulici zvolen nynější název. Vedle textiláků byli v ulici hojně zastoupeni řezníci: pod náměstím Augustin Keyzlar, na rohu Žižkovy ulice Jaroslav Klíma, o kousek dál František Keyzlar (později Čeněk Vít), ještě o pár domů dál Josef Burdych, na rohu Langrovy ulice koňský řezník Augustin Peterka a za odbočkou k Pazderně Antonín Míl. Uživilo se tu také několik pekáren a cukrářství. Pamětníci vzpomínali například na Hájkovo pekařství (čp. 288), které se specializovalo na výrobu oplatek. Majitel prý vždy před Vánocemi ve výloze vykouzlil z oplatek celou zimní krajinu i s dětmi na saních.
Jakmile se ve městě odehrávala nějaká sláva s průvodem, šlo se zpravidla Sokolskou ulicí směrem k náměstí. Jednou z takových akcí byly oslavy Boženy Němcové v roce 1912. V průvodu jely alegorické vozy, které představovaly jednotlivá díla slavné spisovatelky. Je proto překvapivé, že až do roku 1928 nebyla většina ulice vydlážděna. Chodníky byly dokončeny ještě o několik let později. Dláždění vozovky tehdy uhradil z větší části okres, na chodníky přispívali jednou pětinou majitelé přilehlých nemovitostí.
Na fotografiích z počátku 20. století běžně spatříme, jak se lidé živě vybavují uprostřed Sokolské ulice, aniž by je rušil místní provoz. V meziválečném období se však o slovo stále více hlásí motorová doprava. Zatímco ve dvacátých letech vlastnilo ve městě osobní automobil sotva deset šťastlivců a nákladní automobil neměly k dispozici ani poměrně velké firmy, v letech třicátých je již motorové vozidlo poměrně běžnou záležitostí. V roce 1933 byli majitelé automobilů schopni uspořádat velkou manifestaci proti zdražování benzínu. Motorová vozidla s sebou přinášela velký pokrok, ale také mnohá nebezpečí. Právě v Sokolské ulici se odehrála jedna z prvních tragických dopravních nehod. 9. července 1937 tudy projížděl nákladní automobil směrem k náměstí. Vyhýbal se povozu se stavebním materiálem a musel zajet až k obchodu paní Divišové, který stál na místě dnešní tržnice (tehdy se jezdilo vlevo). Naneštěstí z obchodu právě vycházela paní Nývltová, výměnkářka z Olešnice. Auto starou paní srazilo a ta byla na místě mrtvá.
Motorový provoz však má ve vyspělém světě na svědomí nejen mnoho mrtvých a zraněných. Tím, jak pro sebe zabíral stále větší část ulic, které bývaly doménou chodců, proměnil je v silniční koridory a vytlačil z nich téměř veškerý život. „Rušná ulice“ dříve znamenala mnoho lidí i obchodů a pestrý společenský život – dnes si pod tímto pojmem vybavíme především mnoho a mnoho aut. Proslulý dánský architekt Jan Gehl se tomu rozhodl čelit. Chtěl vrátit městské ulice lidem. Věřil, že když budou ulice příjemné pro lidi, budou tam rádi chodit, rádi odpočívat a rádi nakupovat. A ono to funguje! Rozumná omezení automobilového provozu a více prostoru pro chodce i cyklisty proměnily liduprázdné ulice v oblíbená a živá místa. Připravovaná rekonstrukce Sokolské ulice je naproti tomu naprostým vítězstvím automobilismu nad chodci. Jak říká Jan Gehl: Když není dost místa, vždycky ubereme kus chodníku, nikdy nesebereme místo z parkoviště. Najde Červený Kostelec svého Gehla?
Jan Kafka, foto: Muzejní depozitář Č. Kostelec