Oficiální stránky města Červený Kostelec

Ve dnech, kdy uplakaný listopad předával vládu štědrému prosinci léta páně 2014, vydala se skupina odvážných ochotníků z divadelního souboru Na tahu v Červeném Kostelci na dalekou výpravu do slovenského Lučence a Fiľakova. Na cestu si vzali kromě svačiny a sudu vína pro případ ztroskotání i čerstvě nastudovanou hru J. Voskovce a J. Wericha – Nebe na zemi, aby tam s ní na bratrech Slovácích spáchali předpremiéru.

Po průjezdu územím jižní Moravy, které jsme museli projet bez přestávky a vysokou rychlostí, aby herci nepožádali o vinněpolitický azyl v některém ze zdejších sklépků, se náš miniautobus, řízený vodníkem Milanem Hrstkou, vklínil statečně mezi slovenské kopce. S časovým předstihem jsme šťastně dorazili do Lučence, a tak jsme ze všeho nejdřív dostali večeři. Byli jsme rádi. To víte, nevyzkoušené představení může dopadnout všelijak, ale co už jednou český ochotník sní a vypije, to už z něj nikdo nedostane. Divadlo se však docela podařilo a někteří herci tak propadli klamnému pocitu uspokojení. Ti zkušenější, kteří zde již vloni položili základní kámen spolupráce mezi národy oblíbeným představením Kuchařka a generál, věděli, že to nejtěžší teprve přijde. Nebáli jsme se ale ničeho, protože naší průvodkyní se již od prvních chvil příjezdu stala naše oblíbená a neúnavná dobrá víla a kulturní anděl strážný Miládka Bolyošová a ta s námi také odjela na ubytování do svého bydliště – Fiľakova.

Když jsme se dozvěděli, že budeme bydlet v místním plně funkčním františkánském klášteře, vyrazila nám husí kůže i mezi prsty na nohou. Průměrný ochotník totiž bývá nemravný a nevěřící požitkář, kterého u nás rozumný duchovní drží šestimetrovou tyčí dál od kostela. Navíc hra Nebe na zemi s kněžími nezachází zrovna v rukavičkách a teď nás chtějí šoupnout mezi mnichy do kláštera. Není to past? Co když nás zamknou v celách a nechají si nás tam na převýchovu? Co když zbytek života strávíme ve studené, kamenné kobce o chlebu a vodě zkoušením pašijových her?

Naštěstí se naše obavy ukázaly jako liché. V klášteře bylo čisto, útulno a příjemně vytopeno, že i pavouci se ve svých sítích u stropu povalovali jen v trenýrkách. Prostě nebe na zemi. Ovšem toto nebe jsme si museli nejdříve zasloužit a projít očistcem. Jen jsme si v rychlosti odložili věci a už nás tam Miládka vedla. Byl umístěn ve sklípku neboli pivnici a ovládal ho zkušenou rukou její manžel, ďábelsky dobrý vinař jménem Attila. Obklopeni akátovými a dubovými sudy s výborným a silně návykovým vínem jsme očistili své duše humorem a zpěvem. Naše srdce zbarvil do ruda vypitý Cabernet Frank a oči jak baterky rozsvítilo Rulandské šedé, což se nám velmi hodilo cestou domů, neboť hodina už nebyla ani tak pozdně noční, jako brzce ranní.

Po snídani v klášterním reflektáři nás čekala prohlídka kostela kláštera. Hned jak se objevil náš průvodce, páter Rafael, bylo pánské části zájezdu jasné, že je vyřízena. Byl to vysoký, dobře vypadající, příjemný a vzdělaný tak asi pětatřicátník s dlouhými vlnitými vlasy a naše hérečky se do něj okamžitě zamilovaly. Páter Rafael nám ukázal a zajímavým výkladem doprovodil snad všechny místnosti v klášteře i kostele. Od kotelny a skladu potravin přes kuchyň, knihovnu, posilovnu a další kulturní i společenské místnosti v klášteře až po zákristii, kostel a zvonici. I na varhany jsme si mohli zahrát a ptát se prostě na cokoliv. Ukázal nám prostě všechno a pánům to úplně stačilo, jen dámy vzdychaly, že mohl ukázat ještě o kousek víc. Na závěr nás pohostil slivovicí a tím si získal i pány. Ale nejen on, i všichni ostatní páteři v klášteře se k nám chovali moc mile a přívětivě, tak jsme je za trest pozvali na večerní představení.

Po obědě v kultůrnom dome jsme se tedy začali pomalu připravovat na druhé představení. Fiľakovské divadlo nám bylo příjemně známé nejen z naší loňské návštěvy, ale i proto, že všechna divadla, ve kterých jsme zatím na Slovensku hráli – Fiľakovo, Lučenec a Brezno – jsou díky uniformní socialistické výstavbě téměř stejná. Představení jsme přežili my i diváci, ale takové jako v Lučenci to nebylo. Prohýřená noc byla znát a i mírná nesoustředěnost je na předpremiéře vidět daleko víc než na zažitém a několikrát reprízovaném představení.

Po večeři s místním kulturním vedením jsme se vrátili do klášterního reflektáře, každý dal do placu, co měl dobrého k jídlu, Attila přivezl pár lahví božského vína s pekelným účinkem a v družné debatě s představeným kláštera Stankem i ostatními pátery jsme strávili příjemně zbytek večera.

Ráno jsme brzy posnídali, rozloučili se s pátery i klášterem, s vínakrálem Attilou Prvním a hlavně s naší patronkou, Miládkou Dobrotivou. Všem jsme poděkovali za přízeň a dokonalé zaopatření a v 8.00 vyrazili k domovu. Bylo dobře, že jsme vyrazili tak brzy, protože jsme se stačili vrátit do rodného Podkrkonoší dřív, než náledí sevřelo do ledového náručí celou republiku.

Myslím, že setkání materiální poživačnosti divadelníků a duchovního světa františkánů dopadlo asi tak 1:0 pro klášter. Naše světská rozjívenost na nich určitě žádné viditelné stopy nezanechala, zatímco my jsme se jejich mírností a přívětivostí zdáli trochu polepšeni. Já jsem alespoň měl dojem, že mi na lopatkách vyrážejí křídla andělská a nad hlavou že mi svítí svatozář. Ale možná taky, že mne jen bolela záda, jek jsem sebou praštil cestou ze sklípku, a na hlavě mi svítí jen každou režií se zvětšující lysina.

Za DS NA TAHU Vlastik Klepáček